Jednou z významných chyb strategického myšlení je, když podceníme nebo přímo opomeneme krizové scénáře možného vývoje. Může se nám pak snadno stát, že nedosáhneme vytčeného cíle a k tomu ještě utrpíme ztrátu, na kterou jsme se vlastní chybou nepřipravili.
Nový stavební zákon dorazil na své legislativní pouti do Poslanecké sněmovny. Jeho iniciátoři a podporovatelé si od něj slibují rychlejší dosažení svých cílů, především pak rychlejší dosahovaní zisků z podnikání v oblasti stavebnictví. Je přitom zřejmé, že ti „nejrychlejší a nejšikovnější“ si v příštích deseti letech mohou ukrojit největší kus z koláče nových evropských dotací. Představa, že jim k tomu pomůže centralizace rozhodování při povolování staveb, což je hlavní idea nového stavebního zákona, se ale může velmi snadno obrátit přímo proti nim.
V čele Nejvyššího stavebního úřadu (NSÚ) bude stát předseda a místopředsedové, které bude jmenovat vláda. A i když by se podle návrhu stavebního zákona měl „výběr, jmenování a odvolání předsedy a místopředsedů řídit zákonem o státní službě“, bude se jednat o formální výběrové řízení, které posvětí kroky ryze politické. Každá nová vláda si tak bude moci vybrat svého předsedu NSÚ, prostřednictvím kterého bude rozhodovat o stavebních aktivitách v ČR. Podobně centralizované bude i jmenování a odvolávání ředitelů krajských stavebních úřadů, které budou přímo podřízeny předsedovi NSÚ. A pokud bude možné centrálně rozhodovat, jakou nebo kterou stavbu lze povolit, bude možné také centrálně rozhodovat, čí stavbu (nebo chcete-li komu) lze nepovolit.
Pokud spoluautoři a podporovatelé návrhu stavebního zákona podlehli iluzi, že jim bude politická situace vždy nakloněna, dělají onu základní chybu strategického myšlení a nepočítají se změnou základních parametrů pro fungování nových stavebních úřadů, tj. se změnou politického směřování vlády, která může znamenat zcela nové zadání pro „přijatelnost“ či „nepřijatelnost“ konkrétních staveb nebo dokonce celých skupin typů staveb, jako jsou přehrady, solární a větrné elektrárny apod. V extrémním případě nelze vyloučit ani záměrné a centrálně řízené vytváření problémů při povolování staveb v případě konkrétních investorů, kteří nebudou „spolupracovat“ s vládnoucí politickou skupinou. To vše může nový stavební zákon v budoucnu způsobit.
Podíváme-li se na celý problém pozitivně, můžeme také s jistou nadějí konstatovat, že nový stavební zákon je velkou příležitostí prosadit myšlenky Zelené dohody pro Evropu (The European Green Deal). Proevropsky orientovaná vláda může jít prostřednictvím centrálně ovlivňovaného povolování i nepovolování staveb a centrálně řízeného územního plánování myšlenkám Green Dealu významně naproti. Laskavý čtenář si jistě sám odpoví na otázku, zda právě o dosažení tohoto cíle předkladatelé a podporovatelé nového stavebního zákona usilovali a zda to bylo součástí jejich strategických plánů. Každopádně o tom, co všechno za pár let přinese tento legislativní experiment, rozhodnou nejenom zákonodárci při schvalování nového stavebního zákona, ale především občané v dalších volbách.