V devadesátých letech minulého století hovořil tehdejší premiér Václav Klaus o ochraně životního prostředí jako o nadstandardu, na který si společnost musí nejdřív vydělat. Uběhlo pětadvacet let, česká společnost je starší a bohatší, ale duch Václava Klause je stále s námi. Alespoň to tak vypadalo na posledním jednání Výboru pro životní prostředí Poslanecké sněmovny, když jeden z jeho členů vysvětloval nutnost neřešit ochranu přírody, protože jsme vzhledem k suchu v “krizovém stavu” a je tedy čas začít s divokým budováním rybníků a malých vodních nádrží stylem “ať to naši společnost stojí cokoli”.
Opakovaně v poslední době slyšíme kritiku fungování státních úřadů, obzvláště pak těch, jejichž úkolem je chránit zdravé životní prostředí nás všech. Ne, že by se vždy jednalo o kritiku neoprávněnou. Jejich kvalitnější práci ale nezajistíme nepromyšlenými nebo dokonce zmatenými úpravami zákonů. Nejenom práce úřadů, ale i práce zákonodárců by měla být profesionální a měla by zákony zjednodušovat, nikoli do nich vnášet zmatek, pochybnosti a nejednoznačné výklady. S takto upravenými zákony si neporadí ani geniální úředník a nedoplatí na ně zákonodárci, ale běžný občan, který bude muset schválené nesmysly dodržovat.
Situace, kterou jsme mohli vidět ve výboru, jehož úkolem by měla být mj. také ochrana přírody, není zrovna povzbudivá. Ministerstvo životního prostředí dlouhodobě podporuje rozumná opatření na zadržování vody v krajině. Bohužel, výborem projednávaný poslanecký návrh “z dílny MZE” je nejenom nerozumný, ale je navíc legislativně vadný a zmatečný. Snaha “postavit mimo hru” státní orgány ochrany přírody, které by se podle návrhu předkladatelů neměly vůbec vyjadřovat k budování vodních děl a rybníků ve volné krajině, nemá jediné racionální zdůvodnění. Ideologická antipatie některých představitelů ministerstva zemědělství vůči ochraně přírody je dlouhodobě známá. Proč však vadí ochrana přírody poslancům, kteří se nechali zvolit do výboru pro životní prostředí, když jim současně nevadí jiné státní úřady vyjadřující se ke stavbám, je nepochopitelné.
Těžko lze rozumět snaze ministerstva zemědělství budovat bez konzultace s kompetentními státními úřady vodní díla, která mohou poškodit orchidejové louky, památné stromy nebo existující biotopy vzácných živočichů. Stejně tak nelze pochopit zákonodárce, kteří nenaslouchají argumentům ministerstev ohledně legislativních nedostatků jejich návrhů. Možná za to může poťouchlý duch svatého Klause, který jim našeptává své třicet let staré ideologické myšlenky.