Vzpomínáte si na scénu z filmu Jiřího Menzela Postřižiny, kde se pod heslem módy zkracování „zkracuje“ ad absurdum všechno? Psům se zkracují ocasy, ženy si zkracují vlasy a sukně atd. Mám pocit, že podobnou módou se u nás v posledních měsících stala móda zrychlování všech možných i nemožných procesů a postupů. Ve veřejném prostoru se často a opakovaně hovoří o zrychlování stavby dálnic, železnic, přehrad, plavebních kanálů, rybníků, stejně jako o zrychlování stavebních a jiných řízení či soudních procesů. Sláva! Konečně rozumné nápady a bohulibé počiny, řeknou si mnozí s pocitem vpravdě revolučního nadšení. Máme ale skutečně k nadšení důvod?
Za uplynulých 30 let jsme v oblasti životního prostředí dokázali hodně věcí změnit k lepšímu. Dýcháme nesrovnatelně kvalitnější vzduch, v řekách máme čistší vodu, s odpady povětšinou nakládáme rozumněji, nežli tomu bylo v roce 1989. Nastavili jsme systém umožňující chránit přírodu a krajinu na základě odborných a vědeckých poznatků, nikoli na základě přání a pokynů „strany a vlády“, jak tomu bylo v dobách reálného socialismu. Mnohé se stále nedaří. Neumíme dostatečně chránit zemědělskou půdu před nadměrnou erozí způsobenou nevhodným zemědělským hospodařením a často ani před fyzickou likvidací v důsledku stavebních a jiných činností sledujících ryze soukromé zájmy. Neumíme nebo stále nechceme v naší krajině zadržovat vodu efektivními a přírodě blízkými nástroji a nedaří se nám podstatně zlepšovat strukturu české krajiny, v důsledku čehož nám ubývají nebo dokonce zcela mizí nejenom vzácné druhy, ale i drobné druhy lovné zvěře a jiných živočichů, které byly na konci devadesátých let minulého století relativně hojné.
A v takové situaci nezazní fanfára, jak kdysi zpíval Jan Werich, ani nepřijde „spásonosný osel“, ale přicházejí opakované snahy prosadit a uzákonit možnost vyhnout se při povolování nejrůznějších typů staveb posouzení otázek ochrany přírody a krajiny, či dokonce celé problematiky ochrany životního prostředí. V mírnější podobě se pak objevují nápady navrhující zabývat se problematikou životního prostředí pouze formálně, nepřiznávat jí statut veřejného zájmu a v zásadě tak zpochybňovat ústavní právo českých občanů na příznivé životní prostředí.
Skutečné hodnoty začneme (bohužel) velmi často vnímat až ve chvíli, kdy o ně přijdeme. To platí v životě každého člověka i celé společnosti. Zvláště nelehké může být vnímání hodnot, za které nemusíme přímo platit. Čistý vzduch, čistá voda v řekách, pestrá a nezabetonovaná krajina, půda bez zbytečných pesticidů, stromy a keře ve městech – to je jenom malá část hodnot, které dnes považujeme za samozřejmost a které tady máme díky komplexní a soustavné ochraně životního prostředí v posledních třiceti letech. Měli bychom si proto velmi rychle uvědomit, že každé nerozumné a populistické omezování ochrany přírody a dalších složek životního prostředí je špatnou zkratkou na cestě zpět a blíže ke stavu, který byl v naší zemi v době reálného socialismu.