Jedním ze základních předpokladů fungování demokratického státu je jasně vymezená a důsledně respektovaná dělba moci. To je důvod, proč Ústava ČR vymezuje nejenom moc zákonodárnou, ale také moc soudní a moc výkonnou. Ústava také hovoří o nepřijatelnosti nezákonných zásahů jedinců, kteří jsou představiteli či nositeli jedné z “mocí” do dalších dvou. Proto nemůže být například prezident nebo ministr současně soudcem. Proto musí poslanec i senátor respektovat pravomocné rozhodnutí soudu a nesmí být, podobně jako ministr, současně zákonodárcem i soudcem.
Vláda a jednotlivá ministerstva jsou představitelé moci výkonné. Jejich úkolem je konat důsledně ve věcech, které jim ukládá zákon. Na rozdíl od občanů, kteří mohou dělat vše, co není zákonem zakázáno, mohou ministerstva konat pouze v těch případech, kdy jim to ukládá zákon. Přisvojovat si kompetence, které nejsou výslovně uvedeny v platných zákonech, by bylo závažným porušením služebních povinností. Představte si policistu, který je stejně jako úředník na ministerstvu součástí moci výkonné a který by zasahoval pouze na základě toho, co se mu líbí a co považuje za správné, a to bez ohledu na Zákon o policii a další zákony. Nejspíš byste takovou situaci brzy označili za nepřijatelnou svévoli policie a připadali byste si jako na filmovém “divokém západě”.
Podobně, jako nemůže poslanec, senátor, prezident nebo ministr zasahovat do rozhodování soudů, nesmí zasahovat ani do rozhodování státních úřadů při výkonu státní správy. Pokud by k tomu přece jen došlo, jednalo by se nejen o porušení zákona, ale také o závažné porušení demokratických a ústavních principů fungování našeho státu.
Přestože se jedná o dlouhodobě známá právní pravidla a přestože nezřídka slyšíme české zákonodárce volat po dodržování ústavy a demokratických principů, setkáváme se, bohužel, v posledních letech s opakovanou snahou konkrétních poslanců a senátorů ovlivňovat správní řízení. V oblasti ochrany životního prostředí to jsou nejčastěji správní řízení při posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) a při rozhodování orgánů ochrany přírody. Vypadá to, že někteří čeští zákonodárci podlehli dojmu, že v případě boje o voličské hlasy přestávají platit nejen zákony, ale i Ústava ČR.
Stav, kdy před listopadem roku 1989 volení zákonodárci a funkcionáři “jediné vládní partaje” bez uzardění nařizovali úředníkům, jak mají úřadovat, a soudcům, jak mají soudit, stále považuji za nepěknou a již bezmála 30 let uzavřenou část historie české společnosti. Proto bych byl opravdu rád, kdyby všichni čeští zákonodárci důsledně respektovali ústavní dělbu moci, nezasahovali do správních řízení a nepokoušeli se zavádět do života naší demokratické společnosti “staré pořádky”. Demokratická ústava a demokratické právní principy jsou příliš slabé v situaci, kdy je přestanou respektovat sami zákonodárci.