Na tiskové konferenci v závěru mezinárodního setkání Europarc 2007 v Českém Krumlově zaznělo, že mezi přednosti České republiky patří kvalitní zákon o ochraně přírody a dobře zmapovaná a aktualizovaná síť informací o cenných územích. O skutečnosti, že byl zákon o ochraně přírody a krajiny přijatý v roce 1992 pokrokovým dokumentem, není potřeba pochybovat. Zůstal však pokrokovým i po patnácti letech? Domnívám se, že nikoliv. Především poslední úpravy zákona v letech 2002 až 2005 z něj dělají spíše nepřehledný a dobře zneužitelný, než pokrokový dokument. A zda jej zkvalitní právě připravované změny, je otázkou s opravdu mnoha otazníky. Snad v něm i v následujících letech najdeme alespoň fragmenty toho, co bude možné označit za inspirativní také pro okolní státy.
Chceme-li diskutovat o „vědeckosti“ informací, na základě kterých byla v České republice navrhována soustava chráněných území označovaná jako NATURA 2000, měli bychom si nejdříve zjistit, jak byly tyto návrhy připravovány. Mnoho otazníků najdeme především při přípravě takzvaných ptačích oblastí (podrobněji se tímto tématem zabývám v sekci „Publikace“). Přitom jednoznačně za skandální je potřeba označit fakt, že není veřejnosti běžně dostupné to nejcennější, co bylo za peníze ze státního rozpočtu v souvislosti s přípravou soustavy NATURA 2000 doposud uděláno, tedy celý soubor dat o biotopech České republiky vytvořený v průběhu plošného mapování. Podmínky, které si dnes pro poskytování dat stanovuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, neumožňují běžný přístup k mnoha důležitým údajům o území ČR. Nemůže s nimi v dostatečném rozsahu pracovat odborná veřejnost a nemohou s nimi běžně pracovat ani úředníci krajských a obecních úřadů. A znovu opakuji, že se přitom jedná o data zaplacená ze státního rozpočtu, tedy o data, zaplacená mimo jiné také z daní občanů České republiky.
Symboliku uspořádání Mezinárodní konference Europarc 2007 právě na Šumavě můžeme najít nejenom v mezinárodním významu Šumavy, ale především v dlouhodobě přetrvávajících neshodách a v neschopnosti nalézt obecně přijatelný a vyvážený model ochrany i ekonomického využití národního parku. Těžko můžeme očekávat, že se situace podaří změnit vydáním zákona o Šumavě nebo uzavíráním deklarativních dohod. Změna k lepšímu může začít jedině zkvalitněním práce státních úředníků, kteří by měli člověka žijícího a hospodařícího v krajině Šumavského národního parku vnímat jako jednu z nejdůležitějších součástí přírody, a ne jako nepřítele přírody.