Důvěryhodnost, slušnost a serióznost jsou důležité stavební kameny novinářské etiky. Tedy minimálně autoři Etického kodexu novináře z roku 1998 si to mysleli, když tento kodex psali.
Odpověď na otázku, zda mohou novináři podvádět, lhát a manipulovat pod záminkou „hledání informací“, které pak slouží tzv. „veřejnému zájmu“, by ve slušné společnosti měla být zcela jednoznačná: „Nemohou!“
Zdravá společnost vždy učila své děti, že lhát, krást a podvádět se nemá. Současná společnost v naší zemi je stále více tolerantní ke lžím a podvodům. Jako bychom nevěděli, že čím více umožníme lži, aby nás obklopila, tím větší pocit nejistoty a nespokojenosti se stane součástí našeho života.
Arabové říkají: „Ráno vypustíš lež a večer se ti vrátí pravda.“ A všichni víme, že síla medií je schopna ovlivnit velkou část společnosti. Asi každý z nás se občas setkal s reakcí typu: „Bylo to v novinách, tak to musí být pravda.“ To vše by mělo být důvodem, aby společnost po novinářích požadovala maximální míru zodpovědného chování.
Pokud novinář použije pro získávání informací neetické metody, kdy se představuje cizím jménem nebo tajně nahrává rozhovor, tedy pokud takový člověk lže a podvádí, pak jej nelze považovat ani za slušného ani za seriózního. Nelze ani očekávat, že člověk, který při své práci používá nečestné metody, lži a podvody, může vyprodukovat kvalitní, seriózní a už vůbec ne důvěryhodný produkt své práce. A pokud se takto vzniklý novinářský produkt dostane na stránky některého z periodik, poškozuje svojí podstatou i serióznost a důvěryhodnost tohoto periodika.
Možná je pro mnohé novináře skutečně těžké odolávat ekonomickým tlakům. S tím se ovšem potýkají nejenom novináři, ale troufnu si tvrdit, že velká část naší současné společnosti. Snaha zajistit si popularitu a sledovanost za cenu lží, podvodů a manipulací možná některým českým „rádobynovinářům“ pomůže vylepšit jejich ekonomickou situaci, rozhodně však nepovede k lepší informovanosti veřejnosti a už vůbec ne k vyšší kvalitě českých periodik.
