Politická moc a vliv je pro mnohé neodolatelná touha. Někteří lidé po nich nejenom touží, ale jsou schopni pro jejich získání a udržení udělat doslova cokoli. Pomineme-li skutečnost, že se v případě politické moci jedná o pouhou „prchavou iluzi skutečné moci“, můžeme se zamyslet nad aktuálními praktikami některých českých politiků.
Zdá se, že platí následující pravidlo: „Čím slabší osobnost usiluje o politický vliv, tím více se uchyluje k praktikám primitivního populismu“. Neschopnost řešit silná a společensky důležitá témata vede tyto jedince k zoufalé snaze reagovat na témata zcela podružná, a to doslova kdekoli a kdykoli. V horším případě pak zaznamenáváme pokusy témata uměle vyrábět a prostřednictvím médií je předkládat „šokované veřejnosti“.
Primitivní populisty nacházíme napříč politickým spektrem. Jejich společným rysem vedle absence skutečných témat je schopnost popírat vlastní názory a argumenty vždy, kdykoli mají pocit, že je to pro ně aktuálně výhodné. Někdy doslova v přímém přenosu a s asistencí televizních kamer. Dlouhodobá důvěryhodnost je netrápí, protože žijí v přesvědčení, že lidé rychle zapomínají a pravdivost mediálně presentovaných informací si veřejnost neověřuje.
Je také možné, že existuje zákonitost mezi mírou ekonomické stability a spokojenosti společnosti a tendencí více naslouchat a věřit primitivním populistům. Společnost si tím možná podvědomě vytváří předpoklad pro vznik vnitřní krize, která po určité době povede k nalezení silných osobností schopných nejenom poslat primitivní populisty na okraj zájmu společnosti, ale především schopných dát společnosti dlouhodobé vize. Osobností, které vědí, že skutečná moc má kořeny v osobní poctivosti a zodpovědnosti a nikoli v laciné mediální popularitě.