“Účel světí prostředky” a “kdo chce psa bíti, vždycky hůl najde,” říkají známá česká přísloví. Vzpomněl jsem si na ně při nedávném projednávání zákona o poskytování náhrad za škody způsobené chráněnými živočichy. Snad proto, že se v posledních letech stala ochrana přírody otloukánkem, do kterého si leckdo rád praští v naději, že mu to přinese popularitu a politické body. O to víc dojemně působí vzácná shoda napříč dolní parlamentní komorou, která zrychleným způsobem schválila náhrady škody způsobené kormoránem, který již 6 let není chráněným živočišným druhem.
Sněmovna je suverén a může schválit prakticky cokoli, říkal už před mnoha lety tehdejší ministr financí Kalousek. Plně s ním souhlasím a jako demokrat to i respektuji. Pouze by mne potěšilo, kdybych přitom nemusel poslouchat nespravedlivou kritiku na adresu Ministerstva životního prostředí a kdyby si řečníci zjistili alespoň základní fakta o populaci kormorána velkého v ČR, stejně jako o stavu populací kormorána v jiných evropských zemích, které české zákony ani české úřady nemohou ovlivnit.
Fakta nám totiž jasně říkají, že kormorán by na našich rybnících způsoboval škody i tehdy, kdybychom jej v uplynulých desetiletích nechránili ani minutu. V takovém případě by ale v roce 2000 nevznikla možnost čerpat na náhradu těchto škod peníze ze státního rozpočtu, kterou čeští majitelé rybníků do roku 2013 hojně využívali. Proto si myslím, že snaha zajistit v následujících třech letech našim rybníkářům příspěvek ve výši několika desítek miliónu ročně by nemusela být balena do dezinformací o přehnané ochraně čehokoli. Stejně jako bychom si neměli nalhávat, že lze na území ČR řešit velikost evropské populace kormorána velkého, když statisíce jedinců tohoto druhu hnízdilo a hnízdí mimo naši republiku a desítky tisíc z nich k nám pravidelně přilétají zimovat. Několik set párů hnízdících v ČR představuje z tohoto pohledu a především z pohledu škod na rybách málo významný podíl.
Umíme-li ve státním rozpočtu najít peníze na zmírnění škod způsobených soukromým lesním hospodářům kalamitními škůdci nebo zemědělcům mrazem či suchem, měli bychom umět najít peníze i pro majitele rybníků. A měli bychom to umět bez vymýšlení legislativních taškařic a složitě vykonstruovaných zástupných důvodů. I zákonodárce by měl umět jednoduše říct: “Prostě chci ze státního rozpočtu podpořit rybníkáře. Tečka.” Petrův dík by v takovém případě nebyl o nic menší.