Když kráčíš po ulici k ránu
Sen s křídly svatých andělů
–
Sen nahlížet do lidských duší
Těch, které tuší i netuší
Jiskřičku spící v popelu
Studený popel patří zemi
Čas všechno stejným metrem měří
Jsme navždy sami mezi všemi
A veverkám už kručí v bříšku
Schoulené v noci do kožíšku
Sny zahřívají pelíšky
Dubnové květiny
Andělé trhají
Nebeské peřiny
Ulehl brouček na palouček
Nedbaje smíchu mandelinek
Zasnil se jako malý klouček
Když padal podzim na víčka
Jablka spadlá pod jabloní
A na dvůr přišla kočička
Co větve k zemi skloní
Ve větru a dešti
Dnes stejně jako vloni
A oči zdivočelých koní
Když stojím krůček od pramene
A váhám, jestli hlavu skloním
Jsou cesty slov a cesty skutků
A lodivod je poután k lodi
Jak život k smrti
Láska k smutku
V čarovném světě nočních vůní
Hledáme cestu do vzpomínek
A sílu věřit v odpouštění
když umírají v jarním slunci
touhy a lásky opouštíme
jen cestu máme navždy v srdci
Vyrůstá z šálku čaje
Ostré jak skalní útesy
Bez kousku jinotaje.
Právě teď.
Okamžik letící na křídlech.
Uprostřed noci
Jak je to dávno
Jak je to dávno?
Myšlenky běží
Nejsou v mé moci
Čeká mě ráno
Čeká nás ráno
když skončí hra a zhasnou v sále.
Snění je plášť do nepohody
ve kterém můžeš kráčet dále.
Co vlastně vím a co jen tuším?
Krok za krokem poznávám svět.
Když nahlížím do lidských duší,
učím se květům přivonět.
A je tu noc a měsíc svítí
a není nic, co by mě hřálo
co by mou duši uspinkalo
jak čarodějné noční kvítí
když kráčí sny
jsou stopy v písku
jen vzpomínáním
na setkání
–
jak ještěrka
která se ztratí
dva rychlíky
které se vrátí
–
když tvoje sny
jdou přes bojiště
a těší se
kam půjdou příště
je hřejivá
omamně sladká
hra na vlka
a na kůzlátka
–
je prokletá
tvá vůně medu
co odlepit
ji nedovedu
–
je ve hvězdách
v paprsku slunce
tvé dětské snění
o mamince
Sám sebe najdu v nočním tichu
až měsíc tvář svou zakulatí
podzim je spravedlivě krutý
když litujeme starých hříchů
Když nemáš kožíšek, a toužíš po teple
když oči zavíráš a nevíš o světle
když slunce nehřeje a louka nevoní
najdi si rolničku, co bláznům zazvoní.
To modré ticho všude kolem
hromádka listí pod topolem
nebylo vždycky tolik ticha
v kapičce rosy vesmír dýchá.
Jsem tanečník bez tanečnice,
jsem kytara, co nemá struny,
ležím ve stínu slunečnice,
semínka sbírám spadlá k zemi.
Už nevím, kdy to vlastně bylo
kdy pochopil jsem poprvé
jak umí hladit lidské slovo
a jak moc dokáže být zlé
Slova jak listí ševelí
pavouci tkají nové sítě
a rok se brzy překulí
jak včera narozené dítě
Veselá knajpa po robotě
podzimní večer o samotě
na stromech listí šepotá
k spánku se chystá Ligota
Pijeme do dna pohár vína
tu na zdraví, tu naposled
někdy je těžké zapomínat
a někdy těžko rozpomnět
Namaluj obraz, človíčku
a dej mu duši, která voní
jak bílé květy na jabloni
omamnou vůni hřebíčků
Tráva je mokrá, když se stmívá
a ptáci tiše usínají
jsme děti, co se věčně ptají
co bylo a co ještě zbývá