Belbo.cz

Rykalizace politických struktur (aneb moje zamyšlení ze dne 7.6.2013)

Kladu si otázku, jak bychom vlastně měli hledat naše lídry. Lídr – vůdčí osobnost? Lídr – respektovaná osobnost? Ve sportovní hantýrce tak bývá označován nejlepší hráč. Hráč, který dokáže nejenom dávat góly, ale který také dokáže tmelit tým v době, kdy se hra nedaří. Hráč, který se nebojí převzít zodpovědnost za neúspěch celého týmu. Je zřejmé, že ve sportu se špatný hráč lídrem stát nemůže.

Jak je to ale v politice? Jsou naše politická pravidla nastavena tak, že se lídry mohou stát pouze ti nejlepší? Obávám se, že nikoliv. V politice totiž lídry nevybíráme, v politice lídry volíme. A volby nelze považovat za sportovní utkání, ve kterém se lepší hráč prosadí díky svému talentu či dovednostem.

V devadesátých letech jsme nacházeli ve vedení politických stran celou řadu respektovaných osobností. Osobností, které si uznání vydobyli svojí prací, svými odbornými vědomostmi a dovednostmi. V posledním desetiletí je ale bohužel stále více patrný jejich úbytek. Nemizí ze společnosti, ale vytrácejí se z politických stran. Jsou nahrazováni lidmi, kteří se naučili šikovně využívat volební řády a stranické předpisy. Lidmi, kteří pochopili, že být v politice lídrem neznamená “být nejlepším hráčem týmu”, ale stačí jediné – “vyhrát vnitrostranické soupeření”. Osobně jsem tomuto jevu začal říkat “rykalizace politických struktur”.

Chceme-li se nejenom v Uherském Hradišti a nejenom v ČSSD pohnout z místa, musíme dát lidem prostor, aby se nebáli vybírat si skutečné lídry. Je totiž v našem vlastním zájmu, aby se “rykalizace” nestala běžně používanou a v mnoha případech i jedinou metodou naší politické práce.

(7. června 2013, cestou “na západ”)