Staré české přísloví praví, že „řemeslo má zlaté dno“. V posledních letech se mi toto přísloví vybavuje stále častěji. Vždy, když mne prošlapaná podrážka nebo sešlapané podpatníky mých polobotek zavedou do dílny ševce na Korunní ulici v Praze, kladu si otázku, jak dlouho mi ještě osud dopřeje využívat jeho perfektní a neuvěřitelně rychlé služby. Po opakovaně negativních zkušenostech s různými „rychloopravnami obuvi“ v nákupních centrech nedám na tohoto mistra ševce v Praze na Vinohradech dopustit.
Vím, že nelze zastavit vývoj lidské společnosti. Snad v každé z předcházejících generací lidé mého věku pociťovali, často s nelibostí, neodvratnost probíhajících změn. Naše generace je bezesporu výrazně materiálně bohatší, než generace našich otců a dědů. Naši předkové věděli, že většina věcí, které si koupili a které užívají, vyžaduje péči a čas od času také opravu. Naše generace začala tu poslední fázi nahrazovat nákupem nové věci. Většinou z ekonomických důvodů, protože oprava je velmi často stejně drahá, jako nákup nové věci.
Samostatným, byť úzce souvisejícím tématem je přitom kvalita věcí, které si v posledních letech kupujeme. Od oblečení a obuvi, přes nábytek až po spotřební elektroniku. Ve všech uvedených případech se můžete dokonce setkat s názorem, že krátká životnost výrobků a jejich neopravitelnost či nepřiměřené náklady na jejich opravy jsou marketingovou strategií výrobců. Důsledkem této situace je nejen zvyšování objemu odpadů, které společnost produkuje, ale také snižování zájmu o služby skutečných mistrů ševců, krejčích, truhlářů, stolářů a dalších kdysi běžných řemesel.
Pokud jde o mne, budu dál chodit ke svému ševci na ulici Korunní a budu doufat, že ho vývoj naší moderní společnosti v nejbližších letech nedonutí přestat provozovat řemeslo, které v jeho případě možná nemá „zlaté dno“, které ale dělá perfektně a ke spokojenosti svých zákazníků.