Zrušení správ chráněných krajinných oblastí a vytvoření jednoho centrálně řízeného orgánu státní správy s názvem „Státní agentura ochrany přírody a krajiny“ není novou myšlenkou. Již v roce 2003 se pokoušelo vedení tehdejší Správy chráněných krajinných oblastí ČR prosadit podobnou změnu do zákona.
Po nepromyšleném a nekoncepčním kroku bývalého ministra životního prostředí Libora Ambrozka, kterým připojil od začátku roku 2006 všechny správy chráněných krajinných oblastí i s jejich řídící složkou nazývanou v té době Správa ochrany přírody k Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK), čekáme již bezmála rok a půl na zveřejnění představ o budoucím fungování tohoto nekoncepčního slepence. Marně. Doposud nebyla představa o koncepci fungování současné AOPK představena ani celému vedení Ministerstva životního prostředí, ani veřejnosti a dokonce ani většině vlastních zaměstnanců. Za této situace by bylo fatální chybou svěřit této organizaci plošné kompetence pro výkon státní správy.
Docela rozumím řediteli AOPK, že je nervózní ze současného stavu, kdy všichni pracovníci AOPK dostávají vypláceny příplatky za vedení výkonu státní správy (25% navíc k tarifnímu platu) a kdy skutečný výkon státní správy mohou podle zákona vykonávat pouze správy chráněných krajinných oblastí, jejichž pracovníci netvoří ani polovinu současného stavu zaměstnanců na AOPK. Změna zákona by tento již bezmála rok a půl trvající neprávní stav rychle odstranila.
Současný neprávní stav týkající se platů zaměstnanců AOPK je ale pouze malým problémem. Větší a mnohem zásadnější problém vidím ve snaze vymanit výkon státní správy v ochraně přírody a krajiny z významnějšího vlivu Ministerstva životního prostředí a vytvořit takové nové „ministerstvo ochrany přírody a krajiny“. Reálně tak vzniká riziko, že malá skupinka lidí „vládnoucích“ jedné státní organizaci bude plošně zasahovat do života obyvatel České republiky, do jejich vlastnických práv a osobních zájmů. Rozhodování tak nebude v žádném případě probíhat blíž občanům, jak se snaží vsugerovat předložená důvodová zpráva, ale daleko více centrálně, než tomu bylo doposud. Na „vedlejší kolej“ v oblasti ochrany přírody a krajiny se postupně dostanou krajské a obecní úřady, které jako jediné mají skutečné předpoklady přiblížit výkon státní správy občanům.
Centrálně řízený a zákonem akceptovaný výkon státní správy je možné přijmout pouze za předpokladu zcela jasného nastavení pravidel komunikace a odpovědnosti. Jak již bylo zmíněno, současná AOPK žádnou jasnou koncepci ani představu, o které by mohla diskutovat dříve, než vůbec začala usilovat o získání zákonných kompetencí, nemá. AOPK se nadále řídí zásadou bývalého ředitele Správy ochrany přírody, zásadou „DEJTE MI KOMPETENCI A JÁ VÁM PAK (MOŽNÁ) ŘEKNU, JAK S NÍ NALOŽÍM“. A takový přístup k řízení velké státní organizace by měl být zásadně nepřijatelný.