Lidé připravující začátkem devadesátých let Zákon o ochraně přírody a krajiny vytvořili legislativní předpis, který jsme poměrně dlouho dávali za vzor pokrokového právního předpisu ve Evropě. Je pravdou, že kdo zná legislativu v oblasti ochrany přírody a krajiny jiných evropských zemí, musí uznat, že český zákon myslel na celou řadu fenoménů (především v oblasti ochrany krajiny), kterými se legislativa většiny evropských zemí vůbec nezabývá.
Tvůrci českého zákona byli nejenom pokrokoví. Byli i velmi vstřícní vůči tzv. zainteresované veřejnosti a naopak velmi málo obezřetní, pokud jde o zodpovědnost a možnost účelového zneužívání zákona. Tak se stalo, že zákon již bezmála dvacet let obsahuje velmi široce vyložitelná ustanovení, která jsou stále častěji nástrojem pro účelové obstrukce. Že z takového podhoubí vyrostly i případy bezskrupulózního vydírání investorů, není nic divného. Bylo pouze otázkou času, kdy vynalézavý český člověk tuto možnost objeví a použije k vlastnímu obohacení.
Pro vlastní existenci kvalitního zákona a pro celkovou důvěryhodnost státní ochrany přírody je však ještě nebezpečnějším fenoménem zneužívání zákona bez jakékoliv zodpovědnosti. Posledním z dlouhé řady příkladů je mediálně populární blokáda kácení lesa členy a příznivci Hnutí Duha na Šumavě. Argument druhové ochrany a institut tzv. výjimek je v tomto případě ukázkou oné naprosté nezodpovědnosti tzv. zainteresované veřejnosti, které zákon doposud přiznává široké kompetence včetně možnosti účastnit se správních řízení. Reprezentanti (jak lépe je nazvat?) Hnutí Duha tak celé společnosti ukazují, jak lze v České republice použít ustanovení kdykoliv, kdy se to bude komukoliv hodit, bude-li chtít blokovat jakoukoliv část území České republiky.
Většina obyvatel České republiky si totiž vůbec neuvědomuje, jak kdekoliv, zdůrazňuji kdekoliv (tedy i mimo území národních parků či jiných chráněných území) je možné pod záminkou druhové ochrany zablokovat jakékoliv využití libovolně velkých pozemků. Když uvádím jakékoliv, mám na mysli skutečně jakékoliv území. Zahrada rodinného domu, na které se objeví chráněné druhy živočichů (jakože se jich tam většinou několik v průběhu roku pravidelně objeví – čmeláci, ještěrky, slepýši, řada druhů ptáků apod.) se může stát snadno předmětem stížnosti zlomyslného či naštvaného souseda, který z pozice tzv. zainteresované veřejnosti bude po majiteli požadovat, aby na běžnou péči o zahradu získal výjimku od orgánu ochrany přírody, protože bezesporu například sečením zahrady zasahuje do přirozeného vývoje mnoha druhů chráněných živočichů. A to je, jak uvádí zákon, ZAKÁZÁNO! Ano, přesně tak je totiž zákon o ochraně přírody napsán a předpokládá se, že jej budou orgány ochrany přírody používat uvážlivě a „podle zásad zdravého rozumu“. Doposud se tak naštěstí až na výjimky děje. Kdykoliv se ale objeví extrém podobný tomu, který v poslední době předvádí Hnutí Duha na Šumavě, je příslušný orgán ochrany přírody pod velkým tlakem, což si reprezentanti tzv. zainteresované veřejnosti dobře uvědomují.
Druhým neméně důležitým aspektem podobných extrémních příkladů zneužívání zákona je absence jakékoliv hmotné zodpovědnosti reprezentantů tzv. zainteresované veřejnosti a jejich pocit vlastní nepostižitelnosti. Na konkrétním příkladu blokády likvidace kůrovcových stromů na Šumavě můžeme vidět, že reprezentantům Hnutí Duha je naprosto jedno, kolik škody na majetku nejenom státních, ale také privátních lesů napáchá kůrovec, který se rozmnoží díky jejich blokádě. Kdo zná zákonitosti gradace tohoto škůdce, ví, že nárůst početnosti škůdce i následných škod nevyvíjí lineárně, ale geometricky. Bohužel česká legislativa doposud nemá judikát, který by hmotně postihl nezodpovědné zástupce tzv. zainteresované veřejnosti, kteří z vlastního přesvědčení (a vlastní hlouposti) způsobily nemalé hmotné škody.
Rozumím představitelům Hnutí Duha a dalším „populárním ekologům“, že jim dělá dobře mediální pozornost a že jsou kvůli tomu schopni udělat cokoliv. Státní ochrana přírody by se však měla s konečnou platností umět od těchto lidí emancipovat. Měla by najít odvahu ukázat veřejnosti, co je skutečným zájmem státu a co jsou jenom mediální hrátky a nezodpovědná vystoupení několika nevládních aktivistů. Jinak je budoucnost zákona o ochraně přírody a krajiny v jeho „doposud pokrokové podobě“ vážně ohrožena a vlastní ochrana přírody a krajiny bude mít ještě menší podporu většinové veřejnosti, než je tomu nyní.