V posledních týdnech je zase „živo“ kolem Národního parku Šumava. Senátoři píší premiérovi, Správa národního parku je nebývale aktivní, v médiích se objevují stanoviska odborníků velkých nevládních organizací. A v celém tom bujarém klokotu mi chybí jediné, bohužel to nejpodstatnější – seriózní odborná diskuze. Ta se v našich sdělovacích prostředcích objevuje velice poskrovnu.
Listujíce v hromadách vesměs propagačních materiálů, které s podporou Ministerstva životního prostředí vydávají naše nevládní neziskové organizace, napadá mne jedna otázka. Najde konečně někdo odvahu a předstoupí před veřejnost, pro kterou je Šumava domovem nebo letní oázou odpočinku, a řekne jí pravdu o délce rozpadu a přirozené obnovy lesa po kůrovcové kalamitě? Najde se někdo, kdo současným čtyřicátníkům vysvětlí, že oni se s největší pravděpodobností už vzrostlého lesa v místech zasažených kůrovcovou kalamitou nedožijí a budou se muset při návštěvě nejcennějších částí Šumavy jednou pro vždy smířit s pohledem na padlé suché kmeny s ostrůvkovitě se vyskytujícími mladými jeřáby, vrbami a v ojedinělých případech se smrky nebo jinými dřevinami?
Jak vypadá les ponechaný přirozenému vývoji devatenáct let po ničivém žíru kůrovce, můžeme vidět u našich sousedů v Bavorském lese. Tady ale probíhá intenzivní výzkum vývoje těchto porostů, který je pravidelně publikován, a veřejnost je poctivě seznamována se skutečným stavem a rychlostí obnovy lesních porostů.
Nezasahovat v první zóně národního parku do kůrovcem zničených porostů je z biologického hlediska bezpochyby správná cesta. Z hlediska společenského to tak jednoznačné být nemusí. Společnost by ale v každém případě měla dostávat daleko víc odborných informací a daleko méně populistických či emotivních výroků politiků a ekologických aktivistů.