Úvod
Aktivní participace občanů na činnosti veřejné správy je důležitým znakem moderní demokratické občanské společnosti i znakem demokratického právního státu. Podle Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) mají občané právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.[1] Představa, že se občané zapojují do veřejného života pouze účastí ve volbách, je možná pro někoho představou lákavou, nicméně takové pojetí by ve skutečnosti znamenalo nejen oslabení základních demokratických principů, na kterých naše společnost stojí, ale také přímé omezení základních svobod chráněných ústavním zákonem. V souvislosti s tím je vhodné zmínit konstatovaní uvedené v jedné z posledních studií na téma občanské participace, které říká: „Degradace občanského prostoru není jen omezením ústavního práva lidí svobodně vyjadřovat svou vůli, organizovat se nebo protestovat. Je to příznak a součást mnohem širšího trendu globální demokratické recese, populismu či přímo oživení autoritářství. Omezení prostoru pro občanskou organizovanost je často shodným cílem na agendě jak extremistických politických sil, které přímo podkopávají demokratické instituce, tak i těch konzervativních, které pouze bojují proti jejímu liberálnímu pojetí, založenému na dodržování všech druhů lidských práv a aktivní ochraně menšin.“[2]
Přesto se opakovaně v posledních letech setkáváme se snahou omezit možnosti občanů spolupodílet se na činnosti veřejné správy. Možná nejznámějším případem legislativní změny, která v posledních letech omezila účast veřejnosti ve správních řízeních, byla nenápadná úprava ustanovení § 70 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZOPK), která proběhla jako součást novely stavebního zákona[3]. Tato úprava znamenala omezení účasti veřejnosti ve správních řízeních v případech, kdy mohly být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny[4]. Je důležité zmínit, že se touto změnou zabýval také Ústavní soud, a to na základě ústavní stížnosti skupiny 17 senátorů, a že ve svém nálezu ze dne 26. ledna 2021 rozhodl o zamítnutí ústavní stížnosti v části, která se týkala účasti spolků ve správních řízeních.[5] Jednalo se přitom o rozhodnutí pléna Ústavního soudu, vůči kterému se disentním stanoviskem vymezilo 7 z 15 ústavních soudců, což lze označit za velmi neobvyklý výsledek. Ústavní soudci Kateřina Šimáčková, Ludvík David, Jan Filip, Jaromír Jirsa, Vojtěch Šimíček, David Uhlíř a Jiří Zemánek ve svém disentním stanovisku konstatovali následující: „Z důvodů výše uvedených jsme přesvědčeni, že napadená úprava, vylučující ekologické spolky z některých správních řízení neobstojí a měla být tedy Ústavním soudem zrušena, neboť nesměřuje racionálně k naplnění účelu, k němuž bylo toto opatření přijato, čímž dochází k zásahu do čl. 35 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. V řadě případů totiž může dojít k prodloužení, nikoli zkrácení příslušných řízení. Navíc přijatá úprava vede k tomu, že jsou uplatňovány námitky a argumenty ekologických spolků až před správními soudy jako nova, čímž je neústrojně narušovaná koncepce správního soudnictví, což následně vede k zásahu do dělby moci, čímž dochází k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy.“
Přímé zapojení veřejnosti do činnosti správních orgánů je určitě žádoucí nejen v oblasti ochrany životního prostředí. Nicméně právě v případě této oblasti se jedná o velmi široký prostor s množstvím souvislostí dopadajících do oblasti zdraví obyvatel a celkové kvality jejich života. Je proto zcela pochopitelné, že právě oblast ochrany životního prostředí bude stát ve středu pozornosti v případě zájmu občanů o participaci na rozhodovacích aktivitách veřejné správy a že se bude jednat o oblast nejčastějších kolizí veřejných zájmů se zájmy soukromými nebo úzce skupinovými. Proto je velmi důležité, že právě v případě posuzování vlivů záměrů a koncepčních dokumentů na životní prostředí (dále jen EIA) je součástí příslušné právní úpravy také úprava procesu tzv. „veřejného projednání“.
Za neméně významnou je třeba považovat skutečnost, že se také projednávání územních plánů podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen StZ), řídí speciálním ustanovením o veřejném projednání.[6] Ostatně proces tzv. „územního plánování“ je možné považovat za významný nástroj nikoli pouze v případě urbánního rozvoje sídel v ČR, ale také, a možná dokonce daleko více, za významný nástroj ochrany krajiny. To byl také důvod, proč bylo územní plánování od počátku 90. let v gesci ministerstva životního prostředí (dále jen MŽP). Přesun gesce územního plánování pod ministerstvo pro místní rozvoj (dále jen MMR) se po více jak 20 letech jeví jako nesprávný krok, který tento důležitý nástroj z pohledu ochrany krajiny významně oslabil. Přesto je jistě možné upozornit na analogii veřejného projednání v případě posuzování vlivů na životní prostředí podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZPV), a veřejného projednání v případě územního plánování podle StZ.
Cílem předložené práce je charakterizovat význam a specifika veřejného projednání v procesu EIA v období mimořádných opatření, kterými ČR v posledních dvou letech prošla. Je nepochybné, že se jednalo o období naprosto výjimečné, které vyžadovalo specifický přístup správních úřadů při aplikaci platných právních předpisů. Vzhledem k významu veřejného projednání jako důležitého prvku participace občanů na činnosti veřejné správy je proto nanejvýš žádoucí, aby zkušenosti a poznatky z tohoto období byly využity ve správní praxi v příštích letech.
Proces EIA
Tvrzení, že „posuzování vlivů na životní prostředí je jedním z nejdůležitějších nástrojů ochrany životního prostředí nejen v ČR, ale takřka ve všech zemích s pokročilejší environmentální legislativou“[7], je bezpochyby tvrzení pravdivé a v ČR platné již 30 let. Jedná se o významný preventivní nástroj ochrany životního prostředí, kdy jsou vlivy lidské činnosti posuzovány dříve, nežli mohou nastat.
Za důležitý preventivní a současně také racionální prvek je třeba označit vícestupňovost celého procesu posuzování vlivů na životní prostředí, resp. skutečnost, že posouzení vlivů na životní prostředí má dvě formy. V případě první z nich jsou posuzovány koncepční a strategické (plánovací) dokumenty, a proto bývá tento proces označován jako strategické posuzování (zkráceně SEA). Jedná se o nástroj využívaný typicky pro posuzování výše uvedených územních plánů a celé řady dalších programových a strategických dokumentů či koncepcí. Druhou z forem lze stručně charakterizovat jako posuzování projektové nebo posuzování konkrétních záměrů. Tato forma bývá označována všeobecně známou zkratkou EIA. Vymezení dvou stupňů či forem posuzování má významný vliv nejen na preventivní působení tohoto nástroje ochrany životního prostředí, ale také na ekonomicky výhodnější plánování změn v konkrétním území z pohledu investorů. Projektová příprava záměrů, které by byly nepřijatelné již podle vyhodnocení v rámci strategického posouzení např. územního plánu, by zcela logicky znamenala zbytečné vynakládání finančních prostředků.
Z hlediska historického vývoje je důležité upozornit na skutečnost, že v případě mezinárodního práva a práva EU, ale také českého práva, existovala právní úprava procesu EIA dříve, nežli vznikla právní úprava procesu SEA. První zákon EIA přijatý v ČR v roce 1992[8] problematiku SEA vůbec neupravoval. Z toho je zřejmé, že se jedná o stále se vyvíjející nástroj ochrany životního prostředí. Aktuálně jsou v této oblasti z pohledu ČR zásadní dva následující prameny práva: směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES ze dne 27. 6. 2001 o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí (tzv. směrnice SEA) a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. 12. 2011 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (tzv. směrnice EIA).
Prostřednictvím procesů SEA i EIA se „dává příležitost veřejnosti, ať odborné, či laické, aby se podílela na rozhodovacím procesu ve věcech, které se týkají životního prostředí a jeho ochrany“[9]. Jedná se tedy o jednu z možností přímého zapojení občanů do činnosti veřejné správy. Konkrétně se tak děje účastí tzv. dotčené veřejnosti, jejíž definice je upravena v ustanovení § 3 písm. i) ZPV, v tzv. navazujících řízeních podle ustanovení § 3 písm. g) a § 9c ZPV, a dále účastí veřejnosti podáváním připomínek k záměru v rámci navazujícího řízení podle § 9c ZPV a účastí veřejnosti v rámci veřejného projednání dokumentace EIA podle § 17 ZPV. Za veřejnost je podle ustanovení § 3 písm. h) ZPV považována „jedna nebo více osob“. Rozdíl v zapojení občanů prostřednictvím tzv. dotčené veřejnosti a tzv. veřejnosti je tedy především v možnosti „dotčené veřejnosti“ účastnit se navazujících správních řízení v pozici účastníka správního řízení. Z hlediska počtu občanů, kteří mohou přímo participovat na procesu EIA, hraje důležitější roli veřejné projednání podle § 17 ZPV, kterého se mohou zúčastnit desítky a v některých případech i tisíce občanů.
Účast veřejnosti v procesu SEA je v ZPV upravena v ustanovení § 10f a podle ustanovení § 10f odst. 4 ZPV platí, že na veřejné projednání návrhu koncepce se nevztahuje § 17 ZPV.
Veřejné projednání
Veřejné projednání můžeme označit za neurčitý právní pojem. Jedná se tedy o pojem, jehož obsah není právními předpisy definován a jenž je přesto právními předpisy používán. Je pak na úvaze správního orgánu, jak vyhodnotí obsah konkrétního neurčitého právního pojmu ve vztahu ke konkrétní právní věci či situaci. Tato úvaha nemůže být pochopitelně „bezbřehá“ a musí respektovat nejen právem vymezené kompetence daného správního orgánu, ale také související základní zásady činnosti správních orgánů podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen SprŘ). Jak uvádějí autoři praktického komentáře SprŘ, tak „neurčité právní pojmy jsou doprovázeny nutností aplikovat správní uvážení“. Současně upozorňují, že „při použití správní úvahy nesmí dojít k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem“[10].
V případě procesu EIA upravuje postup správního orgánu ve věci veřejného projednání ustanovení § 17 ZPV. V případě veřejného projednání v procesu SEA je postup správního orgánu upraven ustanovením § 10f. Hlavní rozdíl v obou procesech lze přitom spatřovat v určení subjektu, který veřejné projednání zajišťuje. V případě procesu SEA je tímto subjektem předkladatel koncepce, kdežto v případě procesu EIA zajišťuje veřejné projednání správní úřad příslušný k vedení procesu EIA. Ani v jednom z uvedených případů se nejedná o obligatorní součást procesu posuzování vlivů a v zákonem stanovených situacích může správní orgán od konání veřejného projednání upustit[11]. Předmětem veřejného projednání nemohou být skutečnosti chráněné zvláštními předpisy.[12]
Jak bylo uvedeno výše, lze za hlavní účel veřejného projednání považovat zapojení veřejnosti (nikoli pouze dotčené veřejnosti) do procesu posouzení vlivů. Veřejné projednání by podle autora komentáře mělo umožnit „každému vznášet otázky a uplatňovat připomínky“. Veřejné projednání je tedy vnímáno jako platforma pro „konzultaci s nejširší veřejností“[13].
Vedle veřejného projednání v souvislosti s posuzováním vlivů na životní prostředí a se ZPV je třeba zmínit také veřejné projednání, které slouží jako nástroj územního plánování. Související právní úpravu najdeme v ustanovení § 22 StZ. Podle tohoto ustanovení je veřejné projednání v případě územního plánování obligatorní částí procesu pořízení nebo změny územně plánovací dokumentace. K účelu a cíli veřejného projednání v případě územního plánování uvádějí autoři komentáře ke StZ následující: „Účelem veřejného projednání je seznámit veřejnost s připravovaným návrhem územně plánovací dokumentace nebo politiky územního rozvoje. Cílem je umožnit veřejnou diskusi o obsahu jejich řešení, shromáždit připomínky a námitky.“ Současně stejní autoři zdůrazňují, že „úprava účasti veřejnosti při pořizování územně plánovací dokumentace a politiky územního rozvoje je také promítnutím mezinárodních závazků České republiky, vyplývající z Aarhuské úmluvy na zapojení veřejnosti do procesů územního plánování a zabezpečení přístupu veřejnosti k informacím a Směrnice 2001/42/ES“[14].
Je zřejmé, že veřejné projednání v procesu posuzování i v procesu územního plánování má podobný cíl a účel a že je možné vzájemně analogicky využít výklady i poznatky z aplikační praxe.
Mimořádná opatření a jejich dopady na činnost veřejné správy
Opakované vyhlášení nouzového stavu a přijímání mimořádných opatření v důsledku šíření virového onemocnění COVID-19 v letech 2020 a 2021 znamenalo mj. omezení volného pohybu osob i omezení orgánů veřejné moci. Cílem těchto mimořádných opatření bylo zastavit masivní šíření uvedeného onemocnění napříč českou populací, nikoliv zastavit činnost veřejné správy. Bylo tedy zcela samozřejmé, že ústřední orgány státní správy zodpovědné za metodické vedení nižších stupňů správních úřadů hledaly cesty, jak zabezpečit výkon státní správy i v takto problematickém období.
Ústní jednání a veřejná projednání je nezbytné považovat za výkon státní správy či, pojímáno šířeji, za výkon veřejné moci, která podle čl. 2 Ústavy slouží všem občanům a kterou lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Zákony[15] však nijak neupravují konkrétní postup správních orgánů v případě kolize některých ustanovení vzniklé nemožností konat v souladu se zákonem z důvodu vyhlášení nouzového stavu a mimořádných opatření. Typickou kolizí z pohledu ZPV, ke které v letech 2020 a 2021 docházelo, byla nemožnost naplnit ustanovení § 17 odst. 2 ZPV, podle kterého je příslušný úřad povinen zajistit, aby se nařízené veřejné projednání konalo nejpozději 30 dnů po uplynutí lhůty pro vyjádření k dokumentaci EIA. Pochopitelně v situaci, kdy příslušný úřad obdržel odůvodněné nesouhlasné vyjádření veřejnosti a kdy je podle ustanovení § 17 odst. 1 ZPV povinen veřejné projednání nařídit. Odklad termínu veřejného projednání s odkazem na omezení v souvislosti s vyhlášením mimořádných opatření by velmi pravděpodobně znamenal zatížení procesu EIA nezákonností, která by mohla znamenat zrušení závazného stanoviska EIA v rámci soudního přezkumu.
Proto se ústřední orgány státní správy snažily nají schůdné řešení. Jak MŽP v případě procesu EIA, tak MMR v případě procesu územního plánování se rozhodlo vydat cestou zajištění veřejného projednání distanční (online) formou. Obě ministerstva vydala v dané věci metodická sdělení, ve kterých zdůvodnila nutnost zavedení těchto mimořádných postupů. MMR přistoupilo k vydání metodického sdělení již 8. 4. 2020 a doporučilo v něm orgánům územního plánování výrazně preferovat dálkový přístup, a to nejen v době epidemie.[16]
MŽP vydalo své metodické sdělení dne 5. 2. 2021 a konstatovalo v něm, že nelze dle názoru MŽP po dobu účinnosti krizových opatření veřejná projednání podle ZPV v jejich standardní presenční formě konat. Současně MŽP konstatovalo, že za jediné možné řešení považuje konání veřejných projednání v distanční formě, tj. prostřednictvím vzdáleného přístupu („on-line“), v jejichž rámci je ovšem nezbytné dodržet všechny relevantní požadavky vyplývající ze ZPV. MŽP zde také zdůraznilo, že využitá platforma pro vzdálený přístup veřejnosti musí být bezplatně přístupná všem zájemcům o účast na veřejném projednání.[17]
Z výše uvedeného je zřejmé, že ústřední orgány státní správy vyvinuly maximální úsilí, aby byly zabezpečeny nejen zákonné požadavky související se zabezpečením konkrétních typů správních úkonů, ale aby byly zabezpečeny také cíl a účel veřejného projednání, jak je stanovují konkrétní právní předpisy[18].
Reakce veřejnosti na online veřejné projednání
Návrh provést veřejné projednání formou dálkového přístupu vyvolalo v posledních letech pouze ojedinělé odmítání ze strany veřejnosti. A je možné konstatovat na základě mediálního ohlasu, že se v naprosté většině případů těchto odmítavých reakcí jednalo o veřejné projednání v rámci procesu EIA. Veřejné projednání v procesu územního plánování, které je na rozdíl od veřejného projednání v procesu EIA obligatorní, se se zásadním odmítáním ze strany veřejnosti nesetkalo. Naopak bylo veřejně podporováno i autoritami typu České komory architektů, která na svých oficiálních internetových stránkách v lednu 2021 uvedla, že je tento postup v souladu s metodickým sdělením MMR a doplnila to následujícím komentářem: „Osobně tento postup nepovažuji za protizákonný ani omezující zákonem garantovaná práva. Argument, že nemá někdo přístup k internetu už v dnešní době není dost významný na to, aby se kvůli několika takovým teoretickým jedincům o několik měsíců zpozdilo projednání územního plánu. Nicméně i taková osoba má samozřejmě právo vznést k návrhu námitky / připomínky, takže nelze říct, že přišla o své právo vyjádřit se k návrhu ÚPD.“[19]
Odmítavé reakce veřejnosti v případě veřejného projednání online formou v procesu EIA je možné vysvětlit vyšší mírou kontroverznosti projednávaného tématu. Jako ilustrativní příklad lze uvést mediálně známý záměr spalovny nebezpečného odpadu v Rybitví, kde nejen občané, ale také zástupci města trvali na prezenční formě veřejného projednání. Je zřejmé, což si jistě uvědomují i občané a zastupitelé odmítající online formu veřejného projednání a volající po formě prezenční, že se z veřejného projednání s účastí několika tisíc občanů stává akt demonstrace odporu proti konkrétnímu záměru. A je jistě třeba klást si otázku, zda účelem ustanovení § 17 ZPV, stejně jako účelem celého procesu EIA, je demonstrace odporu proti záměru nebo odborné posouzení vlivů záměru na životní prostředí.
Reakce správních úřadů na online veřejné projednání
Správní úřady si s novou situací, která nastala v důsledku mimořádných krizových opatření v souvislosti s epidemií virového onemocnění Covid-19, dokázaly poradit. Reagovaly na ni nejdříve odsouváním některých správních úkonů a větší tolerancí k nedodržování správních lhůt a následně začaly uplatňovat nové přístupy, které jim umožňují moderní komunikační technologie. Je zřejmé, že si správní úřady postupně uvědomily, že aplikace moderních technologií může v řadě případů správní procesy zjednodušit a zrychlit, což je ostatně také opakované přání zaznívající z české společnosti.
Není proto divu, že je v současné době vedena debata o možnosti zachování některých z těchto přístupů i pro období, kdy společnost krizovým situacím čelit nebude a nebude ovlivňována vyhlášením nouzového stavu a krizových opatření. Současně je třeba stále respektovat skutečnost, že činnost správních úřadů nemůže překročit zákonné meze. Je proto nyní nanejvýš aktuálním úkolem pro ústřední orgány státní správy vyjasnit zákonné možnosti postupu správních úřadů v případě veřejných projednání podle platných právních předpisů. Vzhledem ke skutečnosti, že se pohybujeme v oblasti neurčitých právních pojmů a že jedinou autoritou, která může v ČR závazně vyložit právní předpis, je nezávislý soud, budeme muset také vyčkat na výsledky prvních soudních sporů.
Soudní spory
Prvním a doposud zřejmě jediným soudním sporem ve věci veřejného projednání konaného formou dálkového přístupu je dosud nerozhodnutý soudní spor obce H (dále jen žalobkyně) a několika občanů (dále jen žalobci) s krajským úřadem (dále jen žalovaný), který byl v pozici správního úřadu EIA a posuzoval konkrétní záměr. Žalovaný se poté, kdy na konci roku 2020 na základě žádosti žalobkyně odložil svolané veřejné projednání, rozhodl svolat v první polovině roku 2021 veřejné projednání formou dálkového přístupu, přičemž se mj. opřel o shora citované metodické sdělení MŽP. Žalobci i žalobkyně proti tomuto postupu žalovaného neúspěšně protestovali. Po provedení veřejného projednání online formou vydal žalovaný závazné stanovisko EIA, které by mělo být závazným podkladem pro navazující řízení o povolení záměru. Bezprostředně po vydání závazného stanoviska podali žalobci i žalobkyně zásahovou žalobu podle § 82 a následujících zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen SŘS), kterou se domáhají, aby soud označil konání veřejného projednání formou dálkového přístupu jako nezákonné, a v důsledku toho, aby za nezákonné označil také vydané závazné stanovisko EIA a přikázal správnímu orgánu provést nové veřejné projednání.
Byť doposud neznáme názor krajského soudu, který se uvedenou žalobou zabývá, považujeme za zřetele hodné upozornit na několik skutečností vyplývajících z žaloby. Předně žaloba používá institut zásahové žaloby podle Hlavy II Dílu 3 SŘS. Pro poskytnutí tohoto typu soudní ochrany je podle ustanovení § 82 SŘS nutné splnit následující podmínky: žalobce musí být přímo (podmínka 1.) zkrácen na svých právech (podmínka 2.) nezákonným (podmínka 3.) zásahem správního orgánu, který není rozhodnutím (podmínka 4.), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (podmínka 5.). Aniž bychom chtěli jakkoli polemizovat s původním účelem tohoto ustanovení § 82 SŘS a uvědomujíc si současně, že je citované ustanovení v posledních letech využíváno stále častěji a šířeji jako nástroj soudní ochrany, bude jistě zajímavé znát názor krajského soudu, zda v tomto konkrétním případě došlo ke kumulativnímu naplnění všech pěti podmínek. Z našeho pohledu je diskutabilní především naplnění podmínky 2. a 3.
Dále je vhodné upozornit na ustanovení § 85 SŘS, podle kterého je zásahová žaloba „nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky“. S tím souvisí také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.7.2006, č.j. 8 Aps 2/2006-95, podle kterého „prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem (§ 82 a násl. s. ř. s.) nelze podrobovat testu zákonnosti jednotlivé procesní úkony správního orgánu, které zpravidla směřují k vydání rozhodnutí a samy o sobě nepředstavují zásah do práv účastníka řízení“. V daném případě je jistě možná úvaha, že proces EIA končí vydáním závazného stanoviska, tedy nikoli správního rozhodnutí, ovšem ono závazné stanovisko je závazným podkladem pro rozhodnutí v navazujícím řízení. Lze tedy uzavřít, že sensu lato vede proces EIA a jeho jednotlivé procesní úkony k vydání rozhodnutí. A minimálně v případě žalobkyně také platí, že jí ZPV umožňuje stát se účastníkem navazujících řízení podle ustanovení § 9c odst. 3 ZPV.
Závěr
Veřejné projednání patří mezi neurčité právní pojmy a bude vždy na správním uvážení konkrétního správního orgánu, jak vyhodnotí obsah tohoto pojmu ve vztahu ke konkrétní právní věci či situaci. Při své úvaze se přitom bude muset řídit nejen vymezenými zákonnými kompetencemi a základními zásadami činnosti správních orgánů podle SprŘ, ale také účelem veřejného projednání a procesu, jehož součástí ono veřejné projednání je.
Pokud je mimo jiné účelem veřejného projednání vytvoření platformy pro širokou konzultaci s veřejností a pro shromáždění námitek a připomínek, pak by forma dálkového přístupu měla být spíše výhodou. V době současných komunikačních technologií lze oprávněně očekávat, že v případě dálkového přístupu se veřejného projednání zúčastní více občanů, nežli tomu bude v případě, kdy bude umožněna pouze prezenční forma účasti.
Námitka, že dálkový přístup neumožňuje „přímou konfrontaci“ se zástupci správního orgánu, předkladatele dokumentace EIA nebo dalších správních úřadů, která se objevuje v případech odmítání formy dálkového přístupu, zjevně necílí na hlavní účel a cíle veřejného projednání. Již ono slovo „konfrontace“, které se v těchto případech používá v argumentaci, ukazuje na snahu využít veřejné projednání k jiným cílům, nežli jsou cíle předpokládané zákonem.
Jako win-win řešení může být nakonec zvolena varianta, kdy bude veřejné projednání probíhat současně v obou formách. Ostatně tak dnes probíhají některá povinně veřejná jednání. Jako příklad lze uvést nejen jednání zastupitelstev měst a obcí, ale např. také jednání výborů Parlamentu ČR.
Je nyní na ústředních orgánech státní správy, zda a jak vyhodnotí zkušenosti z období posledních dvou let a zda na jejich základě začnou hledat možnosti širšího uplatnění formy dálkového přístupu v případě veřejných projednání podle ZPV a StZ. Důležitou roli přitom budou hrát rozsudky správních soudů. A pokud se ukáže, že platné právní předpisy některé postupy, které správní úřady zvolily v době nouzového stavu a vyhlášených mimořádných krizových opatření, neumožňují, bude možné (a nejspíš i nutné) zahájit diskuzi o případných legislativních změnách.
Použité zdroje
Dvořák, L. Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí. Komentář. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, 428 s.
Fiala, Z., Frumarová, K., Vetešník, P., Škurek, M., Horzinková, E., Novotný, V., Sovová, O., Scheu, L. Správní řád. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, 884 s.
Macháčková, J. a kol. Stavební zákon. Komentář. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2018, 1216 s.
Miléřová, J. Rozhodování blíže k lidem. Přehledová studie na téma občanské participace a partnerství veřejné správy a organizací občanského sektoru se zaměřením na ústřední orgány státní správy. Glopolis, o.p.s. 2020. [online] dostupné na: https://www.vlada.cz/assets/ppov/rnno/dokumenty/Glopolis_studie_obcanska-participace_verejna-sprava-OOS_1-12-2020.pdf.
Použité právní předpisy
- Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
- Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES ze dne 27.6.2001 o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí (tzv. směrnice SEA).
- Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13.12.2011 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (tzv. směrnice EIA).
- Zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí).
- Zákon č. 150/2002 Sb, soudní řád správní.
- Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
- Zákon České národní rady č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí.
- Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád.
Použitá judikatura
- Nález Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2021, sp. zn. Pl. ÚS 22/17-2.
- Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.7.2006, č.j. 8 Aps 2/2006-95.
Použité zkratky
ČR – Česká republika
EIA – posuzování vlivů na životní prostředí (Environmental Impact Assessment)
EU – Evropská unie
MMR – Ministerstvo pro místní rozvoj ČR
MŽP – Ministerstvo životního prostředí ČR
SEA – strategické posuzování vlivů na ŽP (Strategic Environmental Assessment)
[1] Čl. 21 odst. 1 LZPS
[2] Miléřová, J. Rozhodování blíže k lidem. Přehledová studie na téma občanské participace a partnerství veřejné správy a organizací občanského sektoru se zaměřením na ústřední orgány státní správy. Glopolis. 2020.
[3] Konkrétně novela zákonem č. 225/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony.
[4] Ustanovení § 70 odst. 3 ZOPK ve znění platném do 31.12.2017.
[5] Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 22/17-2.
[6] Konkrétně ustanovení § 22 StZ.
[7] Dvořák, L. Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí. Komentář. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, Předmluva XVI.
[8] Zákon České národní rady č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí.
[9] Dvořák, L. Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí. Komentář. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, Úvod XXI.
[10] Fiala, Z., Frumarová, K., Vetešník, P., Škurek, M., Horzinková, E., Novotný, V., Sovová, O., Scheu, L. Správní řád. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, str. 9.
[11] Ustanovení § 10f odst. 2 a § 17 odst. 1 ZPV.
[12] Podle ustanovení § 17 odst. 7 ZPV.
[13] Dvořák, L. Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí. Komentář. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, str. 242.
[14] Macháčková, J. a kol. Stavební zákon. Komentář. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2018.
[15] V tomto případě ZPV a StZ.
[16] Metodické sdělení k projednávání územně plánovací dokumentace v době pandemie ze dne 8.4.2020,
č.j. MMR-20343/2020-81.
[17] Metodické sdělení ve věci konání veřejných projednání v souladu se zákonem 100/2001 Sb. v době pandemie onemocnění Covid-19 ze dne 5.2.2021, č.j. MZP/2021/710/856.
[18] Především ZPV a StZ.
[19] Citace převzata z https://www.cka.cz/cs/pro-architekty/legislativa/caste-dotazy-faq/verejne-projednani-online.