Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) vznikla v roce 1991 jako důležitý orgán veřejné moci, jehož účelem bylo integrovat do té doby samostatné inspekce působící v některých složkách životního prostředí (konkrétně se jednalo o Státní vodohospodářskou inspekci, Státní technickou inspekci ochrany ovzduší a Lesnickou a dřevařskou inspekci) do celostátně působící organizační složky státu. Tento krok se stal jedním ze základních pilířů ochrany životního prostředí v naší zemi po roce 1990. Legislativně se činnost této organizace od počátku opírala jednak o samostatný zákon[1] a jednak o konkrétní ustanovení v tzv. složkových právních předpisech[2]. Vzhledem ke skutečnosti, že legislativa v oblasti životního prostředí v České republice neměla a nemá kodifikovanou povahu, nebylo možné postupovat jiným způsobem.
Období formování nové společnosti od počátku roku 1990 bylo obdobím silné společenské poptávky po změně přístupu k ochraně životního prostředí. Zcela přirozeně a naprosto správně volala velká část společnosti nejen po zabezpečení lepší ochrany lesa, ale přírody jako celku. Chtěli jsme také dýchat čistší vzduch a zlepšit kvalitu vody v českých řekách. Velmi pravděpodobně se to již více jak před třiceti lety nelíbilo těm, které mohla ČIŽP kontrolovat a v případě porušování zákonů volat k zodpovědnosti. A nelíbí se jim to doposud. Přesto musíme vznik a existenci ČIŽP považovat za jednu ze zásadních garancí dobrého stavu životního prostředí v ČR.
Po více jak 30 letech jsme bohužel svědky pokusu významně omezit kompetence ČIŽP v oblasti ochrany přírody a krajiny. Tento pokus vznikl na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (PSP) a kladně se k němu staví i současný ministr životního prostředí. Poslanec David Šimek, který návrh předložil, argumentuje snahou odstranit zdvojené kompetence ve státní správě. Výkon těchto agend přitom ponechává v tzv. přenesené působnosti orgánů územních samospráv[3], tedy orgánům s výrazně horší odbornou i personální kapacitou pro řešení problémů v oblasti ochrany přírody. Pokud by panu poslanci šlo skutečně o odstranění duplicit a ne o oslabení kontroly negativních jevů v této oblasti, navrhl by postup přesně opačný, tedy omezení kompetencí vykonávaných v přenesené působnosti.
A nejhorší na celém příběhu je skutečnost, že poslanec Šimek navrhuje popsané omezení kompetencí ČIŽP cestou tzv. neústavního přílepku. Jeho návrh je totiž předložen jako poslanecký pozměňovací návrh k vládní novele liniového zákona[4], která se zákonem o ochraně přírody a krajiny vůbec nezabývá. Jedná se tedy o zcela protiústavní pokus změnit platný právní předpis, což konstatoval Ústavní soud např. v nálezu Pl.ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007. Ústavní soud zde velmi podrobně odůvodňuje zásadu, podle které se „pozměňovací návrh musí týkat téhož předmětu návrhu, který je v legislativním procesu právě projednáván“, má-li být považován za ústavní. V případě pozměňovacího návrhu poslance Šimka je přitom zřejmé, že se jeho účel i obsah zcela jednoznačně liší od účelu a obsahu projednávané vládní novely liniového zákona.
Bohužel stále platí přísloví, že „kde není žalobce, tam není soudce“. A v současné situaci je velmi pravděpodobné, že pokud Parlament ČR schválí tento neústavní přílepek poslance Šimka a ten se po dokončení legislativního procesu stane platným a účinným právním předpisem, nenajde se skupina poslanců či senátorů, která by projevila vůli v této věci podat ústavní žalobu. Zvláště pak v situaci, kdy s tímto protiústavním postupem souhlasí i ministr životního prostředí, který by jako vysoký ústavní činitel měl v první řadě hájit veřejný zájem ochrany životního prostředí i ústavní principy této země. Zásadní oslabení ČIŽP v oblasti ochrany přírody a krajiny se tak nejspíš brzy stane smutnou realitou.
[1] Zákon č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů.
[2] Např. Zákon o ochraně přírody a krajiny, Vodní zákon a další.
[3] Obecní, městské a krajské úřady.
[4] Zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění pozdějších předpisů.