Někteří lidé mají zvláštní talent. Jsouce přesvědčeni o vlastní dokonalosti a v duchu pohádkového citátu „rozumím, co tak vím, všemu“, navrhují změny existujících funkčních zákonů. Změny, které nevedou k zamýšlenému účinku a které text konkrétního zákona pouze udělají více nepřehledný a komplikovaný. V horších případech vede jejich aktivita dokonce ke zcela opačnému efektu, tedy ke zhoršení stavu, který se tito experti svojí iniciativou snaží zlepšit. Je to ve většině případů ukázková aplikace českého sloganu: „Půjdeme zkratkou! Je to delší, zato horší cesta.“
Více komplikované a nepřehledné texty zákonů jsou možná dobré pro právníky všeho druhu, kterým se tím rozšiřuje prostor pro nabízení jejich služeb. A není třeba zdůrazňovat, že o výkladu nejasností v jakémkoli zákoně může závazně rozhodnout pouze nezávislý soud. Avšak do doby, než se tak stane, může být špatným zákonem napácháno mnoho zlého. Mnohdy, bohužel, nevratně, tedy bez možnosti tyto škody napravit.
V posledních letech jsme byli svědky takového legislativního příštipkaření opakovaně a v nejrůznějších oblastech života naší společnosti. Od práva na držení zbraní a tzv. „ústavní ochranu vody“, přes budování rybníků a boj s kormorány, až po účelové změny stavebního zákona či zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Autory těchto ve většině případů nedomyšlených návrhů nebývají často sami zákonodárci, ale lidé či zájmové skupiny označované jako „lobistické“, které umí zákonodárce přesvědčit, aby jejich návrh v parlamentu předložil a aktivně jej prosazoval. Úspěch či neúspěch takového návrhu přitom velmi často nezávisí na formální vládní většině v zákonodárném sboru, ale na jeho potenciálu vyvolat ve společnosti emoce. Proto je možné tvrdit, že ve společnosti, ve které se dobře daří populismu a populistům, se vyskytuje více zákonodárců ochotných předkládat nedomyšlené a ve výsledku škodlivé návrhy změn zákonů.
Většina lidí má minimální možnost ovlivňovat podobu zákonů. Hrstka těch, kterým je tato pravomoc svěřena, by s ní proto měli nakládat s největší mírou odpovědnosti a neměli by ji zneužívat ke zvyšování vlastní popularity. I když nežijeme v ideálním světě, žijeme v demokratické společnosti, která by měla mít schopnost bránit se zneužívání zákonodárné moci k osobnímu prospěchu. Možná je taková víra příliš idealistická. Lepší však v současné době k dispozici nemáme.
Zprzněný zákon možná přinese dočasné zvýšení popularity konkrétní osobě, která usiluje o hlasy voličů. Zcela jistě však také zkomplikuje život tisícům, statisícům, někdy dokonce miliónům občanů, kteří dotyčného „experta“ sice nevolili, ale jím navržený zákon musí dodržovat. Všímejme si proto velmi pozorně těch, kdo slibují „jednoduchá řešení“ rychlou změnou zákonů. Naprostá většina legislativních změn tohoto typu v posledních letech reálné problémy nevyřešila, v některých případech je ještě více prohloubila a zkomplikovala.