Vzpomínám si na příhodu z poloviny devadesátých let minulého století z centrálního Maroka. Kráčíme ve skupině mladých mužů málo obydlenou horskou krajinou a potkáme dva “domorodce”. Chceme se s nimi dát do řeči. Jsou nervózní a stále se vracejí k otázce, kdo naši skupinu vede, kdo je Ali Baba? Na rozdíl od většiny mých přátel kráčejících v šortkách mám na sobě dlouhé černé kalhoty a černou košili s dlouhými rukávy. Vousy mi za tři týdny také pěkně porostly. Snad právě proto jsem pro Marokánce přijatelnou alternativou vůdce skupiny a po dalším dotazu se k vůdcovství přiznávám. Stávám se Ali Babou, Marokánci našli svůj “pevný bod”, uklidnili se a zbytek rozhovoru proběhl v klidné atmosféře.
Na tento zážitek si vzpomenu vždy, když vidím mé české spoluobčany tesknit po vůdci. Když obdivují diktátorské sklony některých českých politiků a tleskají návrhům na centralizaci státní moci. Vzpomenu si na ony Marokánce a kladu si otázky: “Je snad lidskou přirozeností toužiti po vůdcích?” “Je lidskou přirozeností cítit se bezpečně ve společnosti centrálně řízené politickou mocí?”
Mnohé zkušenosti z posledních let mne vedou k přesvědčení, že jsme jako společnost velmi lehkomyslní a že si osobních svobod, které máme, neumíme vážit. Z pohodlnosti či z jiných důvodů jsme velmi často ochotni vyměňovat je za drobné ekonomické výhody. Za slevy v hromadné dopravě, za levnější pivo, za sliby, že zítra bude líp. Riskujeme přitom, že o tyto svobody přijdeme nejenom pro sebe, ale pro několik generací našich potomků. Možná jsme skutečně odsouzeni ke stále se opakujícím chybám, které pak musí několik generací vykoupit větší či menší nesvobodou.
Myš zavřená do válce běhá stále dokola. Jinam nemůže. Naběhá mnoho kilometrů a je přitom pořád na jednom místě. V kleci. Nevím, co si taková myš myslí. Dívaje se ale kolem sebe, vidím už dnes mnoho lidí podobných myším zavřených do klece a obávám se, že v nejbližších letech jejich počet poroste.
V devadesátých letech jsme nadšeně obnovovali obecní samosprávy. Věřili jsme, že rozhodování na místní úrovni je pro většinu občanů lepší, než rozhodování prostřednictvím centrálně řízených státních úřadů. Vytvořili jsme kraje, aby byla zachována regionální specifika a hodnoty, které “Praha” nedokáže vnímat. Začali jsme budovat pilíře stability české společnosti, které měly fungovat mnoho desetiletí. A dnes, po necelých dvaceti letech, přicházíme s myšlenkou Nejvyššího stavebního úřadu, který by se měl stát “úřadem pro povolování všeho” a který by měl odebrat kompetence krajským i obecním úřadům a měl by opět centralizovat státní moc. V souvislosti s tímto záměrem přijdou kraje i obce nejen o kompetence, ale zcela pochopitelně o významnou část finančních prostředků, na které mají dnes podle zákona nárok. A občané opět mlčí.
Našli bychom nejspíš mnoho dalších příkladů, kdy zcela dobrovolně odevzdáváme právo svobodně se rozhodovat a konat. Doslova za pár šuntů. A i když bych rád optimisticky věřil, že se jednoho dne vymaníme z onoho opakujícího se bloudění od svobody k nesvobodě, musím se dnes realisticky obávat, že současná cesta české společnosti není cestou ke svobodě, ale cestou přesně opačnou.