Byla doba, kdy Češi jásali, že se “vláda věcí lidu” k lidu navrátila, leč byla také doba, kdy sousloví věci veřejné bylo silně spojeno s podivným podnikatelským projektem Víta Bárty a s jeho neslavným působením nejen v Poslanecké sněmovně, ale také ve vládě České republiky. Dobrou informovanost a aktivní zapojení veřejnosti do rozhodování o stavbách a činnostech, které mohou mít významný vliv na lidské zdraví a životní prostředí, jsme se zavázali zajistit již několik let před tím, než jsme se stali členskou zemí Evropské unie. Jako stát jsme dobrovolně přistoupili k „Úmluvě o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí”, která bývá zkráceně označována jako „Aarhuská úmluva”. Z právního hlediska se Česká republika rozhodla stát stranou (členem) mnohostranné mezinárodní smlouvy, přičemž je důležité zmínit, že podle české Ústavy mají ratifikované mezinárodní smlouvy v případě konfliktu s českým zákonem přednost.
Zákon o právu na informace o životním prostředí, který může využít každý občan, začal v ČR platit v polovině roku 1998 a díky dalším zákonům, jako jsou zákon o ochraně přírody a krajiny nebo zákon o posuzování vlivů na životní prostředí, může být veřejnost také účastníkem správních řízení, která rozhodují o záměrech s významným dopadem na životní prostředí. V této oblasti jsme ušli od roku 1989 významný kus cesty a byť se to některým politikům nelíbí a čas od času se najde poslanec, který by rád vrátil úroveň účasti veřejnosti na správním rozhodování v ČR do stavu před rokem 1989, mají občané naší republiky stále významné možnosti spolupodílet se na ochraně životního prostředí a svého zdraví.
Přesto si myslím, že by zapojení české veřejnosti do rozhodování o otázkách životního prostředí mělo být ještě významnější, chceme-li zmíněnou mezinárodní úmluvu skutečně dodržovat. Kromě participace na přípravě koncepcí, politik i zákonů se náš stát schválením Aarhuské úmluvy zavázal zapojovat veřejnost také do rozhodování o činnostech, které mohou mít významný vliv na životní prostředí a které jsou povolovány jinými „právně závaznými normativními nástroji”, jak o tom hovoří článek 8 této úmluvy. Typicky se může jednat např. o rozhodování Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského (ÚKZÚZ), který zastupuje Ministerstvo zemědělství při povolování aplikace nejrůznějších chemických látek a směsí na naše „širé rodné lány“. Povoluje tedy činnosti a používání látek, které bez jakýchkoli pochybností mohou mít významný vliv na několik složek životního prostředí, konkrétně na vodu, půdu i ekosystémy. ÚKZÚZ při své činnosti vydává správní rozhodnutí a nařízení (tedy používá právně závazné normativní nástroje) a činí tak zcela bez zapojení dotčené veřejnosti.
Možná nejsem sám, kdo má silný a nepříjemný pocit, že na jedné straně dokážou někteří zástupci české veřejnosti velmi fundamentálně bojovat proti veřejně prospěšným stavbám typu dálnice a na straně druhé jsme zcela rezignovali na možnosti, které nám dávají mezinárodní úmluvy v oblasti jiných aktivit významně ovlivňujících životní prostředí i zdraví lidí. Jako velmi aktuální mne v této souvislosti napadá novela zákona o rotlinolékařské péči z dílny Ministerstva zemědělství, která je v současné době v mezirezortním připomínkovém řízení. Jedná se totiž o zákon, o kterém se moc nemluví a kterému by opravdu slušelo, kdyby byl doplněn o pravidla účasti veřejnosti v řízeních, která podle tohoto zákona vede ÚKZÚZ a kterými jsou povolovány aplikace chemických látek na českých polích. Takové aktivity nemají totiž pouze přímý vliv na přírodu, ale zprostředkovaně i na zdraví každého z nás.
(Zkrácená verze byla publikována v deníku Ekolist dne 4.11.2020)