Rozbíhající se debata o rekodifikaci stavebního práva vytváří dojem, že česká společnost dospěla k přesvědčení o nedůležitosti nebo dokonce o nepotřebnosti kvalitního životního prostředí. Touha po čisté vodě v řekách, po likvidaci skládek zamořujících půdu toxickými látkami, po vzduchu, který nebude ničit lesy ani naše zdraví, prostě touha a volání po změně k lepšímu, kterou jsme společně prožívali v osmdesátých letech, jakoby se po třiceti letech vytratila. Nová generace dnešních třicátníků, kteří začínají vychovávat své děti, vyrostla v demokratickém státě, kde právo na kvalitní životní prostředí měli zaručeno ústavou a existencí mnoha dalších zákonů vzniklých na začátku devadesátých let. Zákonů, které bezmála tři desetiletí pomáhaly zlepšit stav vod, ovzduší, půdy, lesů a celé české krajiny. Ale stejně, jako lze změnit zákony, můžeme změnit také kvalitu životního prostředí. K lepšímu nebo k horšímu. Skutečnost, že se nám od roku 1990 podařilo zásadním způsobem zlepšit stav životního prostředí v České republice, neznamená, že jej na dnešní vysoké úrovni budeme mít napořád.
České stavební právo určitě potřebuje výrazný impuls ke zkvalitnění a zrychlení stavebního řízení. Nemělo by k tomu ale dojít na úkor ochrany životního prostředí. Jedna z možných cest, jak přispět k rychlejší přípravě staveb, je zavedení jednotného environmentálního povolení. Na rozdíl od dnešní situace, kdy příprava stavby vyžaduje několik správních rozhodnutí a závazných stanovisek od různých úřadů, by tato nová forma povolení vyřešila všechny nutné správní úkony v oblasti životního prostředí na jednom místě (úřadě) a “jedním razítkem”. Jednotné environmentální povolení by přitom mohlo spojit veškeré úkony od procesu EIA až po vydání výjímek podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Takové řešení by bylo nejenom zárukou zachování kvalitní ochrany životního prostředí v ČR, ale bylo by (na rozdíl od navrhované rekodifikace stavebních předpisů) také v souladu s evropským právem. Vlastní stavební řízení a povolování staveb by pak mohlo proběhnout v situaci, kdy budou otázky ochrany životního prostředí pravomocně vyřešeny a kdy již nebude možné jimi argumentovat v odvoláních proti stavebnímu povolení.
Ministerstvo životního prostředí má koncept jednotného environmentálního povolení připravený a promyšlený. Jeho uvedení v praktický život nebude zcela jistě tak složité a riskantní, jako rekodifikací navrhovaná změna celé soustavy stavebních úřadů a schválení a zavedení do praxe úplně nového stavebního zákona. Navíc by jednotné environmentální povolení přineslo zrychlení přípravy všech záměru, u kterých je dnes nezbytné řešit oblast ochrany životního prostředí, nikoli pouze záměrů stavebních.
Kde je vůle, tam je cesta. Doufám však, že v případě tak zásadních změn zákonů bude naše společnost schopna zvolit cestu správnou. Cestu, která nevrátí stav životního prostředí v naší zemi o několik desetiletí zpět.